Červen 2011

Love on the strings 3

26. června 2011 v 12:32 | Borůvková |  Love on the strings.
Radujme se, sesmolila jsem další díl... :) 4. díl už je taky skoro hotový a věřte... bude o tolik záživnější... :)

*********************

"No, nevím…" zamračil se Damián, "jestli budu moct."
Patrick ho zarazil: "Budeš moci, nějak to zvládnem!"
"To doufám, rád poznávám nový lidi na škole," usmál se Erik a prohlédl si Damiána.
Damiáne, ty umíš kouzlit?
"Já zase rád poznám někoho dalšího." Usmál se nový člověk na škole. Cítil, jak jeho tváře rudnou. A když si uvědomil, že právě řekl, že ho rodiče možná nepustí… Zrudnul úplně.
"Dobře," řekl Erik tiše, lehce si upravil vlasy a hned pokračoval: "Takže. V pátek, můžete přijít už v šest, je to u mě, Patricku, ty víš kde, tak vezmi… Damiána?" znejistěl a podíval se na něj - Damián přikývl. "Když budete chtít… můžete tam i přespat," vysvětlil a usmál se na oba chlapce - odcházel. "Tak čau," řekl Patrick, Damián se taky rozloučil. "Ahoj…" ozvalo se ještě, než Erik vyšel ze školních pozemků.
Chvíli bylo ticho. Damián se koukal směrem za Erikem a Patrick se s úsměvem na tváři koukal na Damiána.
"Sakra!" zasyčel Damián a sklopil hlavu. Očima zkoumal trávník a chodník, na kterém stál. Další chvilka ticha.
"Máš bejt rád." Utrousil Patrick a zakroutil hlavou. Nechápal to. Neříkalo to dítě štěstěny, že se mu Erik líbí?
"Ale-"
"Ale?"
"Ale já pochybuju, že mě rodiče pustí. Víš, jak ponižující bude, až budu muset říct ´Eriku, promiň, maminka a tatínek mě nepustili´?" Vrátil se na lavičku a rychle se posadil. Patrick šel za ním.
"Neboj. Mohl bych dneska," usmál se, "přijít na návštěvu?"
"Proč?" zamračil se Damián.
"Ale jestli nechceš…" otočil se od něj Patrick a čekal, co řekne.
"Ne, počkej, proč?"
"No." Usmál se znovu, "Možná bys mohl spát u nás,"
"U vás? Chápu to dobře? Ty bys to jenom řekl a potom bychom… byli tam?"
"Jo. Jestli ti to teda… nevadí, že budeš rodičům lhát," zasmál se.
"Nebude… Vlastně trochu jo, ale chci někoho poznat," podepřel si rukou hlavu a loket položil na koleno. "Navíc chci poznat Erika. Protože jestli je tak moc fajn, jak vypadá… je vážně hodně fajn." Usmál se a přivřel oči.
"Myslíš, že tě pustí?" nadzdvihl obočí, promnul si oko a s vážným výrazem se podíval na kamaráda.
"Snad jo."
*
"Ahoj, mami," Damián otevřel dveře domu a rukou vyzval Erika, by vstoupil. "Mám návštěvu." Řekl o trochu tišeji a hodil položil svou tašku na botník.
"Cože?" neobtěžovala se pozdravit blondýnka a vstoupila do kuchyně ve volném triku a teplácích. "Ahoj!" řekla hned potom, co viděla Patricka. Slušně pozdravil.
"Mami, to je Patrick," přistoupil k němu.
"S ním se teď bavíš?" usmála se.
"Samozřejmě,"
"Je fajn, že máš kamarády."
"Kamaráda." Řekl tak tiše, že ho matka nemohla slyšet, ale přesto, že viděla, že něco řekl, nezeptala se co.
"Mimochodem - já jsem Jane." - "Těší mě," usmál se Patrick a zopakoval své jméno.
"Půjdeme nahoru," ukázal na schodiště, "A máme něco k jídlu?"
Patrick tiše zabručel.
"A nebo ne. Jsme nahoře, čau," obrátil se, když slyšel Patricka. Dobře, jde nahoru.
Otevřel dveře a nervózně se podíval na hosta. "Odlož si," řekl. Patrick položil své věci na zem vedle postele. "Máš hezký pokoj." - "Díky," usmál se. "A teď… jak se jí zeptáme?"
"To bys měl vědět ty, co na ní umí zapůsobit," zasmál se znovu a posadil se na postel.
"Prostě… se zeptáme."
"Jen tak? Nic víc? Žádná scéna nebude?" nadzdvihl obočí Patrick, ruce zkřížil na prsou.
"Bude to v pohodě," řekl Damián a sebral bílé tričko z podlahy, hodil ho na stůl. To samé udělal se sešitem. "Neboj se."
"Proč teď uklízíš?"
Damián se podíval na podlahu: "Aby mě pustila…" zašeptal a nesměle se usmál.
"Aha, tak je to tady." Zasmál se. "Vždyť je tady hezky. Teda… docela fajn. Navíc - bydlíš tady jen pár dní, ne? To bývá obvykle čisto všude."
"No jo…" utrousil Damián a ještě něco zamumlal, sebral poslední tričko na zemi a složil ho do skříně. Urovnal věci na stole a srovnal polštář, aby nebyly tolik viděl přehyby.
"Je to fajn, pojď za tvojí mámou," vybídl ho a zatáhl za rukáv.
"Neblázni!"
"Ale jo. Pojď," usmál se zářivě a vypochodoval z místnosti. Damián se zamračil: "Co když-"
"Neboj. A zmlkni." Oba chlapci sešli ze schodů. Damián šel do kuchyně, Erik poslušně za ním.
"Maminko?" usmál se sladce a přiklusal k blondýně. "Tak mě napadlo… mohl bych, prosím, řekni jo, mohl bych spát u Patricka?" Damián se zarazil: To bylo tak lehký?
"Kdy?" nevypadala naštvaně, vlastně docela mile.
"V pátek…"
"Kde Patrick bydlí?"
Damián se podíval na Patricka. "Já bydlím blízko školy. Ve stejné ulici,"
"Myslím, že by to šlo. A co na to říkají tvoji rodiče?"
"Nevadí jim to."
Ale Patricku… Tvoji rodiče o vůbec neví!
"Dobře, tak můžeš," usmála se na oba chlapce, "Takže si to zítra užijte."
***
Patrick znuděně seděl na posteli. Pozoroval Damiána, jak stojí u skříně a prohrabává se v oblečení.
"A co vlastně hledáš?" utrousil Patrick.
"Tričko."
"Jaký?" přistoupil k Damiánovi. Chtěl mu pomoci s hledáním.
"Černý. Se vzorem. A je tam nějakej nápis…" zvedl jedno černé tričko… - Ne, to není ono. Hodil ho na zem. "Možná tohle!"
"Nebo tohle?" ukázal Patrick na tmavou věc podobnou hadru ležící dole, na dřevěné desce skříně. Damián ho zvedl: "Děkuju!" vypískl, "tohle triko miluju."
Sundal si tričko, které právě měl a bez zájmu ho hodil na postel. Natáhl se pro černé a oblékl si ho.
***
"Zazvoníš?" rozčiloval se Damián před vchodovými dveřmi velikého domu. Vlastně spíš připomínal sídlo.
Patrick zmáčkl zelené tlačítko. Po chvíli se otevřeli dveře: "Ahoj, už jste tady?"
"Čau," usmál se Patrick, když pozdravil i Damián, pokračoval: "Jsme tady snad brzo?"
"Ne, pojďte dál,"
Patrick prošel kolem Erika, následoval ho Damián.
"Ahoj…" šeptl Erik k Damiánovi, znovu se usmál. - "Ahoj."


Depresivní, zasraná nálada. Depresivní zasraná písnička.

18. června 2011 v 13:04 | Borůvková |  Několik písmen.
Dlouho... snad nikdy mi nebylo tak dobře a tak špatně najednou. Jako by se jedna vaše část prala s tou druhou. Jedna je ráda, že to všechno skončilo tak, jak to skončilo a ta druhá je zhnusená a chce se jí brečet jenom kvůli písničce. Tahle část je větší. Tu písničku poslouchám pořád, pořád, pořád i když vim, že je mi vždycky blbě a cítim se hrozně, když jí slyšim a ... když si jí přeložim. Bože. Tak zlý... tak pravdivý.

Večer než usnu jí slyšim ve svý hlavě. Je to šílený. Chápeš? Já se bojim písničky. ...Nebo ne přímo bojim, ale... je tak... . Mám divnej pocit po celým těle a chce se mi brečet. To je nehorázně šílený.

Mám depresivní náladu jenom kvůli písničce. Najednou přemejšlim o všem špatným, co dělám, co jsem udělala a co udělat chci. O všem špatným, co jsem kdy řekla a o všem, co jsem kdy neřekla...takže jsem lhala. Přemejšlim o tom, kolik lidí jsem zklmala, když jsem řekla, že chci být fotografka, protože ze mě všichni chtěli doktorku. Stejně to bylo jenom proto, že jsem nechtěla mít život podle nich. I když by mě doktor lákal. Nepůjdu tam, protože to chtěji naši. Trapný? Póza? Prostě... ******** *****.
ACH bože.
Zabij mě za to, ale jdu si zapálit. Děsně moc mám chuť na cígo. Čus. (S tenhle pozdrav nesnášim. Ironie. Nechci ho mazat, ale... No, nic.)

Zelená, sáňky a jahody.

14. června 2011 v 22:01 | Borůvková |  Drabble
Slova: Zelená, sáňky a jahody.
Zadala: Brigita
Mimochodem - Gabriel je postava z nové povídky, která by se tady měla zanedlouho objevit. ;)
***
Gabriel nasedl na sáňky, Marc za něj rychle naskočil a nohama je odrazil. Obmotal se Gabimu kolem ramen, ale měl pocit, že spadne, proto položil ruce na jeho břicho. Gabriel se rychle nadechl. "Sakra," šeptl, nevnímal cestu, poslouchal jen Marcův smích a cítil jen ruce na svém břiše.
"Bacha!" zakřičel chlapec a snažil se zahnout. Bohužel. Sáňky se převrátili po tom, co najeli na menší výklenek. Marc se smál, Gabi na něm stále ležel.
"Gabi, slez ze mě. Vážíš tunu," smál se stále Marc a setřásl ze sebe kamaráda. Ten se nesmál vůbec.
"Já nechci zimu... Je moc zima." stěžoval si, kopal do sněhu.
"Blázníš?" Kroutil Marc hlavou, "Zima je úžasná. je sníh."
"No právě. Chci léto, jít se koupat, jíst jahody a…" nedořekl. Nervózně se podíval na Marc.
"No?"
"A kolem plno květin. Zelená je krásná, tahle bílá… to je o ničem."
Marc se zamračil. Odešel pár metrů od Gabriela, ten ho pozoroval. Sehnul se, rozhrabal sníh a utrhl trávu. Přišel zpátky ke Gabrielovi a natáhl s úsměvem ruku. "Nic jinýho teď neroste…"
Gabi se usmál.
"No co, i tohle je… kytka."
Borůvková.

Chtělo to změnu. Musim o tom napsat, protože se mi to líbí. No a co?

14. června 2011 v 11:12 | Borůvková |  Několik písmen.
Vyhořela nám škola. Aspoň se mi to zdálo. A pak jsem zaspala a... drahá maminka mi řekla, abych byla doma. Tak jo, proč ne, viď?

Mám červený vlasy. Hrozně hezky červený. Hrozně moc velká změna. Konečně můžu použít tu rudou rtěnku, co jsem si před měsícem koupila. Pořád chodim před zrcadlo a koukám na svý vlasy.
Jako kdybych byla.. ďábel. Aspoň mi to tak řekl Ajs. ...Vlastně to byl on, kdo mě přemluvil, abych se obarvila. Hehehe.
Od tý doby, co mám červený vlasy znám tolik lidí. "Hej, pěkný vlasy. balblabla... Dáš mi číslo?"
Jdu fotit. To se totiž vyfotit musí. ;) Jsem zamilovaná do svých vlasů.
Přijdu si vážně jako VELKÁ HOLKA.

Mimochodem - za tehnle krásnej design děkuju Peterovi. Muhehe... miluju to. Tu super jednoduchost. :D

Jdu se najíst. A napsat drabble, na který jsem se zasekla asi před měsícem.

Borůvková, červený vlasy. Ej ou.

Love on the strings 2

11. června 2011 v 10:57 | Borůvková |  Love on the strings.
Tak jste se dočkali. ;) Popravdě s tímhle dílem nejsem moc spokojená. Ani jsem ho po osbě nečetla, jo, přiznám se. Tak mě neukamenujte, až si to přečtu, ty chyby opravim.. ;)

***

Jeden školní den vystřídal druhý. Druhý vystřídal třetí
Damián vystoupil z autobusu. Po chvilce vešel do areálu školy, kde vesele zamával na Patricka sedícího a schodech. Vstal a běžel k němu.
"Ahoj, tak, máš historii umění, viď?"
Damián přikývl.
"To je blízko chemie," rukou mu naznačil, aby ho následoval do budovy.
"Nikdy se tady nevyznám…" zašeptal Damián.

Zase tady... :)

5. června 2011 v 12:04 | Borůvková |  Několik písmen.
Jestli jste si mysleli, že se na Vás vykažlu, tak to ne. :P
Měli jsem nutkání změnit adresu, ale Borůvkový koláč už patří ke mě. Takže oficiálně zůstávám tady a dopisuju druhou kapitolu Love on the strings. Takže odpověď na otázku jestli budu pokračovat v psaní je ANO. ;)
Propiska a sešit mě totiž srží na živu. Stejně jako knížky, ale až jindy.

Chladná rána se změnily v krásné prosvícené sluníčkem a mě opustila špatná nálada z počasí, spolu s láskou a přítelem. Sic jsem optimista, tohle mě vážně trochu ranilo, protože uvěřil úplně cizí holce a ne mě, svojí přítelkyni. Z toho jsem usoudila, že si mě stejně nezaslouží, takže z toho nedělám nic velkýho, ale nechávám to plout dál. Vlastně to teď všechno nechávám nějak plout a všechno to flákám, ať jde o školu, rodinu nebo přátele. No co, během prázdin se to určitě všechno dá do hromady, tohle není konec světa.

Tak mě napadá, že jsem si objednala před dvěmi týdny knížku "Konec světa" a přesto, že vim, že je na poště, tam nejdu. Grr... Musím se sebrat a dojet tam.

Mám hroznou chuť Vám vylíčit všechno, co dotyčná M. vylíčila Téovi a proč se se mnou vlastně rozešel, ale myslim, že je to trochu osobní. ...I když vlastně vůbec nevíte, kdo jsem. Jednoduše: M. mu napsala, že prý ho pomlouvám a (doslova) o něm říkám, že je to debil. A T. mi potom napsal, že nechápe proč s nim chodim, když je takovej debil. To vůbec neni pravda a... on mi nevěří. To mě na tom mrzí snad nejvíc. Nevěří mně, ale nějaký pitomí blondýně (nic proti Vám holky, to jen o ní se to dá říkat...;)). Jinak - od tý doby, co jsme se rozešli, jsem o čtyři kila lehčí, prostě jen tak. Nebudu říkat, že je to z nervů, ale... No, vážně to z nich je.

Jdu se najíst, když píšu o tom hubnutí, hele... Bude oběd? Tak dobou chuť! ;)
Mimochodem ... TADY.

Borůvková.